Možnosti zvládání trémy u hudebníka

Neznám hudebníka, který by sám na sobě nepoznal trému různé intenzity, v různé míře nepříznivě poznamenávající jeho prožívání i chování. Tréma je psychický stav, který dokáže ochromit nejjednodušší činnosti člověka, jeho psychické i somatické funkce. Tréma může působit ve všech oblastech lidské činnosti, ale nejvíce se projevuje v činnostech, které se realizují před veřejností, například přednášky, projevy, hudební a herecká vystoupení, sportovní utkání, které může v extrémním případě až znemožnit.
Nastiňme si možnosti a způsoby, jak trému může zvládnout umělec – hudebník:

• Rodiče a pedagogové by měli výchovou a sebevýchovou od dětství eliminovat osobnostní rysy žáka, jako je úzkostnost, citová labilita, přecitlivělost, přílišná ostýchavost, společenská uzavřenost, nekolektivnost.
• Pěstovat v sobě přirozený, spontánní projev ve všech oblastech života (za pomoci sebe akceptace a akceptace jiných).
• Vypěstovat vhodnou výkonovou motivaci ve shodě s potřebou seberealizace (zde se dělá častá chyba v tom, že mladý umělec chce být za každou cenu, ve všem a vždy nejlepší).
• Vytvořit si správné sebehodnocení a úroveň aspirací.
• Vytvářet si reálné představy o svém budoucím výkonu se zaměřením na pěstování sebedůvěry a sebejistoty („co umím, to umím“).
• Zkvalitnit přípravu na umělecký výkon, ještě více upevnit zejména technické dovednosti (těžko lze odstranit trému, jestliže vím, že danou skladbu dokonale neovládám)
• Těšit se na veřejné vystoupení, těšit se na to, že ukážu, co umím.
• Cítit se v roli dárce vzhledem k obecenstvu a zachovat si jistou míru suverenity.
• Vypěstovat si určitý odstup od výkonu – interpret má svůj umělecký výkon považovat za svůj „výrobek“.
• Chápat svůj výkon odosobněně, jakoby z nadhledu.
• Volit pro vystoupení na veřejnosti takové skladby, které nepřevyšují úroveň vlastních schopností.
• Odstranit z vědomí představy spojené s možnými sankcemi, které by mohly následovat po špatném výkonu.
• Během samotného výkonu se soustředit pouze na něj a na nic jiného.
• Zbavit se zvědavosti, jak náš umělecký výkon působí.
• Hrát jakoby jen pro sebe, pro vlastní potěšení.
• Odklánět pozornost od technické stránky projevu a soustředit se na hudebně výrazovou složku uměleckého výkonu.
• Pomyslet na něco, čím se podpoří sebevědomí (připomínat si zejména vlastní minulé úspěchy, zdařilá provedení atd., pomyslet také na jiné úspěchy v životě).
• Uvolnit si napětí ve svalech (nejlépe autogenním tréninkem).
•  Několikrát se před výkonem zhluboka nadechnout a vydechnout. Zklidnit svou mysl, koncentrovat se na úkol – vystoupení.

S trémou je vždy třeba počítat, umět s ní žít a vycházet, v malé míře je dokonce i prospěšná, ale jakmile přesáhne únosnou mez, je třeba hledat cesty, jak jí zamezit, aby neovlivnila umělcův život. Na práci s trémou by měl být kladen větší důraz již v uměleckých školách, kam docházejí malí hudebníci.

Následně by mělo být využívání výše zmíněných copingových strategií běžnou součástí výuky na konzervatořích, AMU. Cílem takové výuky by mělo být, aby zejména veřejné vystupování nebylo pro muzikanty nepříjemným zážitkem, nýbrž okamžikem, kdy muzikant pouze správně využije malou míru stresu (eustresu) pro zlepšení svého výkonu a nezhorší jej skrze trému. Jedině tak bude jeho vystoupení skutečným uměleckým zážitkem pro obě strany – hudebníka i jeho posluchače.